"Cílem empatie je dialog." "Surfovat na vlně životní energie a sledovat kouzelné představení." M. Rosenberg
V nenásilné komunikaci máme 3 vědomé volby reakcí – empatii druhému, empatii sobě – sebenapojení a upřímné sebevyjádření. Co nám pomáhá rozhodnout se, kterou cestou se v komunikaci vydáme? Může to být míra stresu, kapacita pro intenzitu, naše pocity a pocity druhého, dobré uzemnění a ukotvení a stím spojená zvědavost. Například.
V tomto článku se pozorněji podíváme na 4 formy empatického naslouchání jako jedné z voleb v komunikaci. Naši přítomnost můžeme dát druhému jako dar, když jej slyšíme říkat „prosím“.
2)
Další způsobem, jak můžeme druhému naslouchat, je reflektovat naše porozumění tomu, co slyšíme druhého říkat.
Druhému dávám najevo, jak mu rozumím a chápu to, o čem mluví; jde spíše o reflexi než o interpretaci. V tomto druhu empatie je prostor pro shrnutí, prostou reflexi (co jsem tě slyšela říkat) i vypíchnutí toho, co nám přijde v tom, co druhý říkal, pro něj důležité.
Abychom dali prostor pro upřesnění, doplnění, formulujeme nejčastěji reflexi jako otázku, kterou můžeme zakončit otazníkem, slovy: „Tak nějak?, Je to to, co jsi chtěl vyjádřit? Rozumím tomu dobře? Chápu to správně? Chytla jsem to?“, apod.
4)
Vyjádřená reflexe pocitů a potřeb
Nejlépe opět formou otázek. Reakce druhého mi ukazují, zda můj odhad sedí, nebo ne. Netrefit se není chyba, ale ukazatel, že tudy ne.
Empatie by neměla být druhým vnímána jako šťourání se v bolavé ráně ani nátlak, usvědčování. Jdou jenom tam, kde vnímám, že je to pro druhého ok. Zůstávám s ním, nesnažím se ho někam dostat. Pocity a potřeby vždy souvisí s kontextem, vzpomínkou (na nějakou situaci) nebo myšlenkou (jež nejpíše reflektuje naše předchozí zkušenosti
a zážitky).
V rámci zkoumání a praxe reflektování pocitů a potřeb druhého se můžu podívat na to, jaká pravidla mám spojená s vyjadřováním pocitů, mluvení o pocitech druhého, co si myslím o lidských potřebách a tužbách, se kterými jsem dobře v kontaktu a které jsou ve mě dosud neprobuzené, nebo je nemám plně ve vědomí, a jaká pravidla a přesvědčení mám svázaná s jednotlivými potřebami?
1)
První a základní formou empatického naslouchání je prostá přítomnost druhému, kdy se otvírám jeho zkušenosti a prožívání.
Dokážu být přítomná a pozorná tomu, co slyším a vidím a zároveň zůstat u sebe (vnímat i sebe)? Dokážu se regulovat natolik, aby mě mé vlastní reakce nezahltily? Dokážu být přítomná druhému bez toho, aniž bych verbálně nebo neverbálně reagovala?
Mohla bych vyjádřit tento vnitřní stav pozorného, ale tichého naslouchání nějakým gestem, postojem, nakreslit jej, vyjádřit metafotou?
3)
Tichá reflexe pocitů a potřeb
Nalaďuji se na pocity a potřeby druhého, naslouchám jeho energii, tužbám, tomu, co se nachází za slovy. Někdy může v tomto naladění pomoci rozeznat jednodnotlivé části, které v danéí situaci, příběhu, vyprávění vystupují. Rozpoznání těchto částí může do vyprávění přinést větší jasnost nejen mě, ale i tomu, komu naslouchám.
Tento druh empatie nabízí prostor pro rezonanci (můžu cítit na sobě pocity druhého), větší citlivost k nonvebálním projevům těla (změna barvy kůže, zvlhčené oči, napjaté svaly, apod.), nacítění v rovině lidskosti (na úrovni potřeb jsme si vesměs podobní, to strategie máme rozdílné).
Jako přípravu pro tuto a následující vyjádřenou empatii pocitům a potřebám můžu trénovat a posilovat během sebenapojení: co se ve mě dějej právě teď – co cítím právě teď? – co si myslím právě teď? – co potřebuju právě teď – co se se mnou děje, že mě toto napadlo, že chci něco udělat právě teď?
5)
Kombinace všech předchozích možností,
kterou můžeme nazývat také plynulým a autentickým uměním empatie druhému.
Běžnou a dobrou praxí nenásilné komunikace jsou DYÁDY. Ve dvojici trénujeme a praktikujeme empatické naslouchání např. tak, že každý z dvojice má 30 minut, kdy se může volně napojovat na sebe a vyjadřovat své pocity, myšlenky, hodnocení, obrazy, vzpomínky apod. a druhý mu naslouchá. Podle toho, co si přeje ten, který se vyjdařuje, může druhý z dvojice nabídnout tichou přítomnost, reflexi pro porozumnění, reflexi pocitů a potřeb.
V rámci výcviku Mediace pro život máme rádi metaforu „nádoby“. Dokážu být pro to, co druhý říká, jako nádoba, která to všechno , co druhý říká a cítí, může pojmout? Rozšiřujeme náš vnitřní prostor, ale jsme také citliví a pozorní vůči sobě. I naše kapacita pro druhého má své momentální hranice.
